Jako by byla česká kotlina očarovaná nějakým prokletím, stalo se zde již pravidlem, že každé zdání svobody a demokracie je dříve či později ukončeno zapráskáním drábova bičíku. My dříve narození jsme takové zklamání obzvlášť bolestně prožívali po zardoušení pražského jara 1968: ještě víc než srpnová okupace tehdejšími komunistickými spojenci nás ranila zrada populárního světlonoše Alexandra Dubčeka, který se během několika měsíců proměnil z miláčka národa v signatáře tzv. pendrekového zákona, což teprve byla definitivní tečka za nadějemi, jež jsme vkládali do reformátorů s lidskou tváří. Čtyřicet let poté přichází podobný šok. Václav Klaus, demokraticky zvolený prezident členské země NATO a Evropské unie, podepisuje novelu trestního zákona, která obsahuje ustanovení, jež v praxi znamená v civilizovaném světě nevídané omezení svobody projevu a obnovení cenzury. Navíc je kriminalizace uveřejňování telefonních odposlechů veřejných činitelů podezřelých z napojení na organizovaný zločin a mafiánské podsvětí vůbec jasný signál, že hlava státu má zvláštní zájem chránit rovnější lotry před takřečeným hlídacím psem demokracie, jímž je všude ve vyspělém světě svobodný a na státní moci nezávislý tisk, rozhlas a televize.

Proto se v odporu proti »náhubkovému« zákonu spojily všechny sdělovací prostředky bez ohledu na své politické sympatie a ideové zaměření, proto šéfredaktoři všech důležitých masmédií adresovali Klausovi výzvu, aby sněmovní usnesení chránit mocné darebáky účelovými paragrafy vetoval, chce-li být prezidentem poctivých občanů. Marně. Tatíček veksláků, šibalů a velkozlodějů si naopak pospíšil a posvětil cenzuru jako účinnou zbraň proti rozkrývání vrchnostenských lumpáren. Je tedy zcela namístě hodnotit tento Klausův krok jako ránu palicí do vazu dvacetiletého snažení vyprostit ČR z postkomunistického močálu a stabilizovat ji jako slušný stát západního střihu.

Prezidentův ostudný podpis pod normalizačním opatřením dolní komory parlamentu výstižně charakterizoval publicista Jiří Hanák, když jej označil za svérázný dárek k 20. výročí listopadu 1989 a ve svém šťavnatém komentáři mj. napsal: Poslancům a prezidentovi jde hlavně o to, aby novináři už nemohli uveřejňovat nic, co by mohli vyšťourat z přítmí mocných, ať politiků, ať podnikatelů, kde se »dějí úradky«, to jest kde se dá kšeftovat s mocí a s nečistými penězi. (...) Veřejnost by neměla mávnout rukou, že se to týká jen novinářů. Onen náhubkový zákon zvoní umíráčkem především jí, její informovanosti. Protože společnost bez náležitých informací je pouze shlukem snadno manipulovatelných jednotlivců, kteří pak nemohou mocným do jejich vládnutí mluvit. Myslím, že to je právě cíl a smysl toho »paragrafu šavle«.

Pan Hanák zase jednou uhodil hřebíček na hlavičku a spolu s ním i všichni ostatní novináři, organizovaní i neorganizovaní ochránci svobody slova a další veřejně známé osobnosti, které se k obnovení cenzury vyjádřily ve stejném duchu. Českým Syndikátem novinářů počínaje a organizací Amnesty International konče, odevšad zaznívalo pobouření nebo aspoň údiv, že Hrad je na straně mizerů, kteří si odhlasovali paragrafovanou nedotknutelnost, místo aby chránil slušné občany a místo kriminalizace zveřejňování odposlechů preferoval přísné potrestání lemplů, kteří úniky citlivých informací umožňují.

Jednu - podle mého soudu zcela zásadní - námitku proti Klausovu požehnání normalizační cenzuře jsem však v žádné reakci nezaznamenal: Vězí za novinářským náhubkem opravdu pouze tatíčkova slabost pro vekslácké rychlozbohatlíky, jimž zkraje devadesátých let na chvíli zhasnul ve snaze vytvořit v chudém Česku zámožnou mladokapitalistickou elitu? Nemohou v tom hrát svoji roli i jeho sympatie k putinskému Rusku, kde se po nešťastné Jelcinově éře příkladně daří budovat skoro už brežněvskou diktaturu, která se tváří jako nezbytně regulovaná demokracie? Nemohlo Klause inspirovat navenek svobodné ruské prostředí, kde umně zmanipulovaná mužická veřejnost spontánně uctívá někdejšího sovětského rozvědčíka, na jehož počest pořádá orgie nápadně se podobající Stalinovu kultu osobnosti? Je opravdu tak nepravděpodobná představa, že chorobný egoista Klaus zkouší v malých českých poměrech napodobit model, který se ujal v postsovětské říši zla a jehož součástí je nenávistné tažení proti novinářům jakožto největším nepřátelům lidstva, jež je nutno sprovodit ze světa? Nepochází snad termín největší nepřátelé lidstva právě z Klausovy ideologické kuchyně? A opravdu se nemůže politické tažení proti novinářům časem proměnit ve smrtící zbraň v rukou nájemných vrahů, po nichž nezůstává ani stopa, když policie bezvýsledně pátrá po vinících smrti Anny Politkovské, Stanislava Markelova či Anastasie Baburové?

Sto dalších otázek se mi honí hlavou, když si uvědomím, že dodnes není vysvětleno, kde se vlastně před dvaceti lety vzal Václav Klaus mezi tehdejšími hvězdami Občanského fóra, když do té doby po něm nebylo v disentu vidu ani slechu. A už vůbec nejsem ochoten uvěřit prezidentovu ujišťování o jeho starosti o ochranu občanského soukromí, když onu šlechetnost konfrontuji se zjištěním, že přeslavný Prognostický ústav totalitní Československé akademie věd, jenž velikána Klause porodil, byl v ČSSR zřízen z popudu sovětských tajných služeb jako zmenšenina tamní přípravky na výrobu kádrů po nevyhnutelném již pádu železné opony.
Petr Zavoral

Hlavni stranka